close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Škola je jako vězení...Sedíš a nevíš za co<A není pravda???>

<♥PrO Lindušqu♥>

12. června 2008 v 15:11 | M!$h@czek |  <Diplomqy>
tOhle je prO nejlepčíhO člOvíčka na světě...
Ty víš prO kOhO.....
:o**
 

<DiplOmeq prO Lenišku >

11. června 2008 v 21:42 | M!$h@czek |  <Diplomqy>
tOhle je diplOmeq prO Lenišku:o***

<4 me>

11. června 2008 v 14:44
Tááák tO je Od Lenišky:-* děkuju tO je uplně klásnéééé
 


<Pejsánek>

11. června 2008 v 13:38 |  ♣PrO štěstí♣
A tady je pejšánek prO štěstíí, tak ať Vám tO štěstí Opravdu přinese:o*
Ale musíte si hO dát na blOg

<$mille$>

10. června 2008 v 23:29 |  Pixelky...:)
PrOstě kOnéééééééééc xDsmajlík
Morzeovka Prostě styl Gummy smile??? Nééé ta držkáááá
smajlík xD smajlíksmajlík

Hrob

10. června 2008 v 23:25 | neznámý |  ♥Klásná povídka♥
Ták,,,, tahle povídka je upe klásná upe mi tekly slzy když jsme ji četlaJe táááááák krááááásná až uplně mooooc smutnááá ale úžasná
Tak vám ji tu musím dát a čitejte pořádně :o**
HROB
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl nezvyklý chlad, který snad protkán byl žilkami bolesti. Za nevysokou lípou až v rohu hřbitova stál hrob, jehož náhrobek upoutal pozornost lidí, kteří občas zašli i na samý konec hřbitova najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala krásná tvář mladé dívky, která byla v té době, která tam ležela, fotografii velmi šťastná a krásná, její úsměv byl tak krásný, jako by neznala nic krásnějšího než je láska a štěstí. Před hrobem stál chlapec a díval se smutně na náhrobek, jenž měl na svém záhlaví citát:
KDEKOLI BUDEŠ, BUDEŠ-LI NASLOUCHAT, NAJDEŠ MĚ VEDLE SEBE!
Tomu chlapci mohlo být 18 let nebo o rok více. Stál tam sám ve stínu lip a v rukou držel kytici krásných bílých kopretin. Hladil jejich hlavičky a na ruce mu padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a s velkou dávkou bolesti jsem ho sledovala. Stál tam už asi 3 hodiny. Ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Neviděl mě a snad by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Bylo mi divné, že takový kluk není teď někde na plovárně, kde by ho určitě obdivovaly tlupy holek a že tu stojí a padají mu slzy z očí. Když jsem se podívala pořádně na ústa, viděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tam nebyl. Ale až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, krerá vypouštěl přes rty, patří, nebo jsou určena tomu, kdo už věčně spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla, až poo chvíli mu vzlik zesílil, šeptal: ,,Proč ji mi odešla??''
V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla svědkem té hrozné události. Vtom položil na hrob květiny a zapálil svíčku. Potom vyndal z kapsy džínsů kapesník, otřel si slzy a vtom mě spatřil. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled zlý a zvláštní bylo, že jeho hlas nebyl vůbec zlý. Promluvil na mě, řekl: ,,Ahoj, potřebuješ něco?'' Nezmohla jsem se ani na slovo. Otázal se mě znovu, vtom jsem se rozbrečela, život je hrozně hrubý. Chtěla jsem se omluvit, ale ústa se nezmohla ani na slovo. Dovedl mě k lavičce a tam mi půjčil svůj kapesník. Otřela jsem si slzy, ale omlouvat se mi nechtělo.Chtěla jsem mu pomoci a on začal stravovat pro mě tu trapnou chvíli. Konečně jsem ze sebe vypravila slovo: ,,Promiň, já nechtěla.'' ,, To nic.'' řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Nika, tedy vlastně Nikola, ale každý jí tak říkal. Začali jsme spolu chodit na diskotéky. Líbila se mi, tak jsem ji vyzval k tanci a pak jsem ji pozval na víno. Pripadala mi jako bohyně, kterou mi seslal bůh. Vypravovali jsme si a já ji doprovodil domů. Druhý den byli spolu na plovárně a tam jsem ji poprvé políbil. Potom nastalo mnoho krásných dnů. Byli jsme šťastní. Chodil jsem jí naproti ke škole a ona mi k průmyslovce. Jen jednou jsme se pohádali, ale netrvalo to ani 2 hodiny a už jsme byli opět spolu. Jezdili jsme spolu i na koncerty, půjčovali jsme si věci. Kluci a holky od nás z party nám říkali manželata. Byli jsme opravdu jak manželé.''
Když mi Marek o tom všem vyprávěl, bylo mi do pláče. Nedovedla jsem udržet slzy. Plakala jsem a plakal i on. Kvetoucí lípy, jediní svědci naší rozmluvy. Jeho oči vyzařovali takový smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla a nezažila. Bylo hrozné vidět plakat kluka.
,,Když jí bylo 18 let, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatěa potom jsme se šli koupat. Bylo to krásné, když jsme se mohli spolu milovat a když jsme mohli celou noc ležet vedle sebe a plánovat budoucnost. Ráno kamarádi odjeli a my zůstali n chatě sami. Snídaně v trávě nám chutnala slavnostně. Cítiji jsme se nejšťastnější na světě. Uplynulo hodně vody, kdy jsme se poprvé viděli.''
Když mi Marek dokončoval své smutné vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzamy. Potom mi začal vyprávět onen osusný den.
,,Bylo takové vedro a my už si předešlý den plánovali, jak si vyjdeme do přírody a užijeme si další dny. Naši kamarádi se nabídli, že nás odvezou, kam budeme chtít. Dovezli nás ke krásnému jezeru. Niky byla ten den moc krásná. Měla úplně nové džíny a její vlasy byly krásně rozevláté. Měla je do půl zad a její tělo se zdálo všm v jezeře hvězdou. Byl jsem nevýslovně šťastný, když mi Niky pročesávala vlasy, které jsem i já měl krásně dlouhé. Večer se neúprosně blížil a my se rozhodli, že pojedeme s ostatními na diskotéku do nedaleké vesnice. Lidé se po nás dívali, každý si říkal, jak je to krásné, každý nám fandil. Zábava utíkala a my protancovali celý večer. Líbali jsme se při tanci a melodie varhan nám zněla v uších. Když zábava skončila, nasedli jsme do aut a protože každý bydlel na jiném konci, sedli jsme si každý do jiného. Naposledy jsme se políbli, naposledy jsme se pohladili a potom se to stalo. Auta se na křižovatce rozdělila a každý jel na jinou stranu. Já jsem přijel domů a šel jsem spát. O půlnoci mi volali z nemocnice, že tam přivezli těžce zraněnou dívku a že její přání je, aby jsem tam přijel. Celou cestu jsem běžel, nevnímal jsem stromy, ulice ani lidi. Ani jsem nevěděl, jak jsem tam doběhl. Všichnimi otevírali dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje, kde na nemocničním lůžku ležela ona. Vlasy měla ještě od krve. Okolo posteleseděli její rodiče a v jejích očích byl pohled, který jsem nikdy neviděl. Ona jen na chvíli otevřela oči a řekla: ''Za všechnu lásku, péči a starostlivost vám moc děkuji.'' Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který té veselé dívce nepatřil řekla: ''Moc tě miluji, nechci od tebe víc, dones mi zas někdy kopretina, nenechávej můj hrob prázdný. Miluji tě navždy, všechny jsem vás měla moc ráda, rodiče, tebe - jediného v mém životě. Potom usnula a my jsme museli odejít z jejího pokoje, její matka se zhroutila a její otec měl oči zalité slzami. Já vyběhl ven a byl jsem najednou sám. Chtělo se mi umřít. Dávali jí malou naději. Celou noc jsem prochodil pod okny nemocnice a nevěděl, jestli žije. Svítalo a nastával nový teplý den a já měl mrazení. Zemřela k ránu. Naposledy mi povolili se na ni podívat a pak ji odvezli. Stál jsem na chodbě a z očí mi valily slzy. Nechtěj jsem věřit, že už ji nikdy neuvidím. Vykašlal jsem se na školu, bylo mi všechno jedno. Každý den od rána do večera jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem nejel s ní. Vždyť by se nic nestalo. A tak už rok chodím každý den na hřbitov, nechci vidět lidi. A ty jsi první, s kým se bavím. Nevím, ale cítím, že jsi jediná, kdo mi rozumí. Teď se ale nezlob, co jsem ti řekl si nech prosím pro sebe. Lidé jsou zlí a nesnesitelní. Prosím tě přijď se někdy za mnou podívat, jsem strašně sám. Nikdy už nechci s žádnou dívkou chodit. Tak a teď mě nech samotného, děkuji ti.'' Těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko, že se mi nechce žít, jak je ten život nespravedlivý. Šla jsem ze hřbitova a tekly mi slzy. Lidé se po mě dívali a já bych nejraději byla na opuštěném ostrově. Ještě několikrátjsem za ním byla. Potom šel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé. Jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít. Tak uplynulo hodně času a Niky má teď na hrobě každý den kytku bílých růží ode mne. Je to právě měsíc, co se Marek zabil v autě, snad schválně. Všichni mu říkali sebevrah, ale já jediná věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození. Leží teď vedle sebe a jsou teď stále spolu a já vím, že nikdo nebude mými přáteli, než oni dva. Zůstala jsem sama, sedím pod rozkvetlou lípou, držím v rukou kopretiny, je tu horké léto a na jejich květy padají slzy. Povídám si s nimi, jsou tu se mnou.
Jestli jsou tam někde překlepy, tak se moc omlouvám, ale ono se těžko píše, když máte slzy v očích...

<Re$pect>

10. června 2008 v 22:36 |  Pixelky...:)
Nééééé lidi kOnééééééééc xD Re$pect :-D

<PiXxXeLkY>

10. června 2008 v 22:30
Není tO klásné?? Mě se tO upe mOoOckO líbí..Nevím cO se mi na tOm líbí ale líbí:-P
Žabka něcO mOjehO:-P
ZoOoOoMbIééééééééééééééé xD <NeJvÍc $tYl

První den xD

10. června 2008 v 22:21 | <♥$M!$h@czek$♥>
MnO hele lidi... xD za prvé nevím cO tu mám psát a za druhé mě nic nenapadáAle jinak jsme ráda že ten blOg mám .....X-P a dOufáááááám že mi ten blOg dlOuhO vydržíííí:-P tak papky a nehulte trávu:-D(kdO nezná nepOchOpíííí)xD

Kam dál